Továrna Šimona (Simona) Semlera

„Děda Simon koupil ve Vochově nedaleko Plzně starý mlýn. Táta tam pro začátek umístil pár strojů na výrobu hřebíků a nakonec vybudoval velmi prosperující továrnu na dráty,“ vzpomíná Will Semler, syn Oskara Semlera (1).

Umístění továrny
Majitel, rodinní příslušníci a zaměstnanci továrny Šimona Semlera ve Vochově

Zakladatelé a první majitelé továrny

Objekt budoucí továrny koupil Šimon (Simon) Semler v roce 1899 od mlynáře Jana Zapfa. Šimon Semler pocházel z Vejprnic. Byl synem Leopolda a Theresie Semlerových. S manželkou Bertou Klauberovou měli syny Huga, Oskara, Roberta a dcery Idu a Marii (Mitzi) (1). Nejstarší syn Hugo se v roce 1905 stal prokuristou Semlerovy firmy a o pár let později se spolu s Oskarem stali ve firmě společníky (4).

Společné podnikání narušil příchod nacistů. Will Semler na tuto dobu vzpomíná ve své knize (1): „Když přišli nacisti, skončil (Hugo) ve vězení a prožil si jejich metody, … Nakonec na ně přepsal všechen svůj majetek a výměnou za to mu dovolili odejít ze země.“ Rodina Huga Semlera se nakonec usídlila v Kanadě, rodina Oskara Semlera našla nový domov v Austrálii (4). Syn Huga Semlera, Hanuš Semler, uprchl v roce 1939 do Anglie, kde nejprve pracoval jako úředník a v roce 1943 vstoupil do RAF. Po náročném výcviku začal v roce 1944 sloužit jako letový technik u 311. čs. bombardovací perutě RAF (5).

Will Semler (vpravo) s manželkou, soukromý archiv

Mezi vochovskými pamětníky byste i dnes našli v šuplíku krabičku od světoznámých gramofonových jehel Sem. Než se jehly začaly v továrně vyrábět, chvíli to trvalo. Nejprve se totiž v továrně vyráběly hřebíky, a až poté se zde začal vyrávět široký sortiment zboží z drátů. Will Semler poskytl ve své knize široký výčet výrobků, který čítal například klavírní struny, vázací dráty, ostnaté dráty, pletovivé ploty, hřebíky, již zmíněné gramofonové jehly, špendlíky, háčky na háčkování, pletací jehlice, kalhotové háčky, zavírací špendlíky, kancelářské sponky, sponky do vlasů, výztuže deštníků a pružinové matrace. Ze zbytků drátů se pak daly vyrobit například oblíbené prskavky.

Gramofonové jehly z továrny Š. Semlera ve Vochově
Krabička od gramofonových jehel značky Sem
Krabička od gramofonových jehel značky Sem

Továrna zaměstnávala stovky lidí a řada místních obyvatel se v ní vyučila.

Výuční list pana Sládka z roku 1932
Pracovní průkaz pana Sládka se záznamem o vyučení

Historické milníky továrny po desetiletích

V prvním desetiletí dvacátého století zahájila továrna svůj provoz, na kterém se podílelo několik desítek zaměstnanců. Šimon Semler později přizval do vedení firmy i své syny Huga a Oskara (3). Ředitelství firmy sídlilo v Plzni na Klatovské třídě a firma nesla německý název (2).

Po První světové válce se firma přejmenovala a ve svém českém názvu nesla kromě vochovské drátovny i kujnou huť v Chrástu a lopatárnu v Nové Huti. Výrobní sortiment se neustále rozšiřoval (2).

Dvacátá léta nebyla pro továrnu lehká. Na výrobě ve Vochově se podílelo několik stovek zaměstnanců, byla zavedena značka Sem a začaly se vyrábět mimo jiné i známé gramofonové jehly. K bratrům se také připojil i mladší Robert. Výrobu však postihl požár a v roce 1921 zemřel zakladatel firmy Šimon Semler (3,4).

Will Semler (1) ve své knize na požár nyní již s nadhledem vzpomíná: “ Jednou vypukl požár. Ze dvou přilehlých vesnic přijeli hasiči na koňském povozu a začali se dohadovat, kdo bude hasit. Za uhašení požáru se totiž obvykle platilo sudem piva.“

Třicátá léta byla jako pro tuto stejně jako pro další židovské rodiny pohromou. Semlerovi nuceně prodali firmu i s továrnou Pražské železářské společnosti a odešli do zahraničí (3).

Ve čtyřicátých letech došlo ke znárodnění továrny, která se stala součástí Spojených oceláren (2). Z továrny se v roce 1949 staly Šroubárny a drátovny (3).

V roce 1951 byla výroba ukončena a objekt továrny sloužil jako sklady pro armádu (3).

Výroba byla opět obnovena až v 60. letech, kdy se zde začaly vyrábět součástky pro Škodovy závody, pod které tato výrobna nově spadala (3). Toto období vstoupilo do povědomí místních lidí i tím, že zde působila výzkumná skupina Závodu jaderných elektráren a pracovala na vývoji školního jaderného reaktoru, který měl být nejmenším na světě.

Experimentální jaderný reaktor (5)

Sedmdesátá léta pokračovala výroba ve Vochově. Organizačně spadala nejprve pod Kovopodnik Plzeň a následně pod Průmyslový podnik města Plzně, kam byla Kovovýroba Vochov začleněna. Vyráběly se zde kladky, transportní kola s kuličkovými ložisky, přenosná čerpadla, televizní antény, stavební klempířské výrobky, a další (2,3).

V osmdesátých letech se výroba rozšířila o kotle značky Kovotherm (2).

V devadesátých letech pokračovala výroba kotlů, antén a dalších výrobků. Škodovy závody zrekonstruovaly budovu továrny a postavily novou větší nádobu pro reaktor, ale novou zkušebnu už nespustily a ukončily výzkumný program. V rámci privatizace státního majetku se stala v roce 1997 novým majitelem společnost G-Team, která nádobu na reaktor zlikvidovala. Tu si můžete prohlédnout v Atom Muzeu Brdy. Společnost G-Team s obměněným sortimentem pokračuje ve výrobě ve Vochově. Zaměřuje se na výrobu zařízení pro energetiku a své výrobky vyváží do celého světa.

Podoba továrny v roce 2024 ze severní strany

Aktivita pro děti – spojovačka – Co patří k sobě

V textu byly použity tyto zdroje:

  1. Semler, Will (2015) Rodinné těžítko. Plzeň: Západočeská galerie v Plzni, p.o.
  2. Hučka, J. (18. února 2006) Drátovna Šimona Semlera Vochov
  3. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (2001) Praha: Nakladatelství Libri
  4. Semlerova rezidence (n.d.) Západočeská galerie v Plzni. Zdroj: https://semler.cz/rodina-oskara-a-jany-semlerovych/
  5. Výroba jaderných reaktorů. Škoda koncernový podnik, Plzeň
  6. Laštovka, V. (2004) Plzeňští Židé ve službách RAF